Svatba Kačky a Michala pro mě byla zase něčím novým. Nevěsta si přála výzdobu převážně sušenou, hodně travin a ne moc zelené barvy. Krásně se mi pracovalo a setkání to bylo opět víc než milé. Děkuji.
Zjistila jsem, že pokaždé, když se mě někdo zeptá, jak se mám, jsem z toho v rozpacích. Nechci si stěžovat - nemám vlastně na co, ale zároveň neskáču radostí. Takže vlastně ani nevím, jak se mám. Asi dobře. „Když Ti nic nechybí, máš se dobře!“ řekla mi nedávno kamarádka.
Jenže já se poslední dobou dostávám často do takové lehké úzkosti ze současné situace. Nikdy mě nikdo neomezoval, takovou zkušenost nemám. Jako malá jsem nesvobodu vycházející z režimu ani nevnímala. Žili jsme na venkově, nikam jsme nejezdili, chodili jsme do lesa a bylo to fajn! A najednou nevím, co nás zítra čeká, co zase přijde.. Je to věčná nejistota, na kterou když nemyslím, je mi dobře.
Skončila mi sezóna kytic, občas jedeme na nějaký výlet a pomalu začínám nakupovat vánoční dárky. Já vím, je to brzy - ale já budu mít v prosinci děsnej fofr - to jsou ty sezónní práce. :))
Než se vrhnu na poslední letošní svatbu, motám věnečky z toho, co jsem nasušila. Také jsem si vyzkoušela jeden věneček z živých květů na přechodový rituál, protože změna od holčičky k ženě je velká věc. Děkuju, že se na mě obracíte i v tyhle výjimečné chvíle!
Součástí letošní slavnosti bylo představení tří projektů, na kterých děti tři měsíce pracovaly. Kluci a holky z projektu Vaření a pečení pře...
