Už podle názvu článku je možné očekávat, že tu najdete něco jiného, než obvyklé quiltování nebo ruční barvení. Ráda objevuji a zkouším nové věci, zkoumám, co mě zaujme a zařadím do své běžné činnosti a co naopak odložím, protože zjistím, že to není nic pro mě. Čím dál častěji už dokážu odhadnout předem, co patří do které skupiny. Upřimně řečeno už dělám jen věci, které mě přitahují, které ve mně vyvolávají radost už jen při představě dané činnosti. Zkrátka a jednoduše se řídím srdcem. Když srdce zajásá, jdu do toho. Pokud mi v tom tedy nezabrání mé vnitřní bloky a přesvědčení. Třeba typu to nedokážu, na to nemám talent, takhle to nikdo nedělá, takhle se to nedělá, to se nebude nikomu líbit atd. atd. Však to určitě znáte. Každý máme nějaká taková přesvědčení a je skvělé, když se nám je podaří překonávat. Zrovna dnes jsem si vzpomněla na kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou, který jsem absolvovala před několika lety. Povídaly jsme si s maminkou o všem možném a mezi řečí maminka prohlásila, že vůbec neumí kreslit a přes to nejede vlak. Připomnělo mi to moje přesvědčení. Taky jsem věřila tomu, že neumím kreslit a nikdy se to nemůžu naučit a pak jsem šla na kurz kreslení pravou mozkovou hemisférou. Šla jsem tam s tím, že nebudu nic bojkotovat, že budu dělat, co se mi řekne, ale jsem teda fakt zvědavá, jak MĚ naučí kreslit! A fakt naučili. Ale nešlo ani tak o to kreslení (které jen tak mimochodem od té doby nijak nerozvíjím). Šlo o to, že jsem si uvědomila, že člověk opravdu může dokázat cokoliv chce. Musí jen překročit svá vnitřní přesvědčení o své neschopnosti danou věc dokázat a pak tomu musí věnovat čas. Ano, to je důležitá věc. Pokud něco chceme opravdu umět, musíme tomu věnovat čas. A zkoušet to, zlepšovat se, trénovat a trénovat a trénovat ...
Jinak to prostě nejde. V knize Umělcova cesta jsem četla citát, který mě pobavil, ale současně jsem si uvědomila jeho hlubokou pravdivost. "Dělat věci se naučíte tím, že je děláte".
Můžeme o věcech mluvit, můžeme se na ně dívat ne videu na YouTube (to je teď moderní), můžeme chodit na výstavy, můžeme nevím co ještě, ale ničím z toho se je nenaučíme dělat. To se naučíme jen tím, že tu činnost skutečně děláme. Poctivě, vytrvale, se zájmem. A pak můžeme sledovat zlepšování, najednou zjistíme, že nám to jde snáz, bez dřiny, že už si můžeme hrát a pak třeba zkoušet různé změny a dělat si vlastní pokusy. Ale do této fáze člověk přijde až tehdy, když se naučí základ. Lidé by dost často rádi dělali změny a realizovali vlastní představy, to ale nejde, když člověk neumí základy. Těžko ušijete deku s nově vymyšleným vzorem, když netušíte, jak sešít látky k sobě. Jenže v současné době se bohužel vytrácí chuť věnovat čas a námahu učení se novému. Chceme všechno hned. A pak se objevují videa, kde se například "šije" tavnou pistolí. Kdo nerozumí, tomu vysvětlím - místo sešívání látek se díly slepují tavnou pistolí.
A zrovna dnes jsem si povzdechla nad látkami. Dříve se lidé učili třeba techniku shibori a pak vytvářeli krásné látky a na nich originální vzory. Dnes si můžete koupit natištěnou látku s tímto vzorem. Dochází ke znehodnocování těchto dovedností. Člověk pak může mít všechno, aniž by na to musel vynaložit svou energii a čas. Aniž by danou dovednost získal. Stačí jen zaplatit příslušný obnos. Nemůžeme se pak divit, že dochází k devalvaci ruční práce, protože si přece každý může koupit průmyslově vyrobenou napodobeninu za pár šupů. Nemůžeme si pak věcí ani vážit, protože v nich není skutečná hodnota. Není za nimi ta práce, roky učení se, nadšení a radost, takže není problém věc za chvíli vyhodit a pořídit si novou. Já ale stále věřím tomu, že existují a stále budou existovat lidé, a možná jich dokonce přibývá, kteří ocení právě to, že se jedná o originální výrobek, za kterým je spousta práce, času, učení se, pokusů a omylů a díky nim se z něj nestane brzy další odpad, kterého už začínáme mít nad hlavu. Vlastně touto úvahou docházím k tomu, že zanášení planety odpadem je důsledkem příliš snadné dosažitelnosti všeho, což vede k nedostatku vděčnosti a brzy také k tomu, že věc letí do popelnice. A tak stále dokola. Vytvořili jsme nový koloběh, který je ovšem vysoce destrukční.
Jak bývá mým zvykem, opět jsem v myšlenkách, které mi tak volně plynou v hlavě, odběhla o kousek, tentokrát dokonce o kus dál. Ale částečně to to souvisí i s mým výrobkem a celkově vlastně s mou prací obecně, takže zase takový kus to nebyl.
Přitahuje mě více a více práce s barvami, různé další techniky a nechci setrvávat jen u volného quiltování v kombinaci s barvením látek. Chci, aby to byly činnosti, které při tvoření využiju k dotvoření výrobku, aby byly jeho součástí, nikoliv aby byly stěžejní. Nějak více a více toužím po volnosti, po volné tvorbě, ale ve skutečnosti k ní stejně celou dobu směřuju. Jak tím, že si sama barvím látky a nevyužívám látky průmyslově tištěné, tak tím, že si vytvářím vzory aplikacemi a quiltem. A teď jsem využila další možnost, a to malbu na látku, tentokrát dokonce bez quiltu i bez aplikací.
A jak jsem popisovala u předcházejících příspěvků, hlavně u svého obrazu
Pod povrchem, neměla jsem chuť zabývat se nějakou přesností, přesnými tahy nebo snad nějakou "dokonalostí". S nadšením jsem sledovala, jak se barvy rozpíjí, kam tečou, co vytvářejí a ve skutečnosti jsem se stala částečně pouze nadšeným pozorovatelem. Ale nebudu lhát, že to šlo samo od sebe. Musela jsem překonat svou představu o tom, že by tahy měly být dokonalé a že to roztečení bude vypadat jako chyba.
O chybnosti mého pohledu na věc mě přesvědčila má dcera, které jsem sdělila, že je to schválně, načež mi ona odvětila, že to je přece jasné. No, chodí do ZUŠ do výtvarky, tak tam je to asi jasné. Mě nikdo nevedl k tomu, že je v pořádku vyjádřit sama sebe, udělat věci tak, jak je cítím. Trochu mě to mrzí, protože se to teď v dospělosti pracně učím. Nebo spíš pracně odbourávám návyky a přesvědčení o tom, jak by to mělo "správně" vypadat. A nejvtipnější je, že to "správně" může být pro každého z nás úplně jiné. Takže zde jsou další vlaštovky mého nového přístupu.
Nejdřív jsem si hrála s černozelenou kombinací, o které dcera prohlásila, že je to zajímavé. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to znamená, že se jí to nelíbí.
Pak přišla znovu, když jsem dodělala barevnou divočinu a přemýšlela jsem, že z toho asi nic šít nebudu, protože je to "moc". Koukla na to a říká mi "jé, to je dobrý!" (tak jsem zjistila, že to první pro ni dobrý nebylo) a určitě to prý mám použít. Tak jsem to použila a jsem ráda, protože i maminka prohlásila, že se jí to líbí. A to bych do ní vůbec neřekla, protože jinak jede hlavně v béžovkách.
Přeji všem krásný den
Jana
