Jen tak rychle jsem zkontrolovali, zda paní sládková nesedí na komíně...


... dokonce ani správní rada nebyla přítomna :o)
Ale jinak, na pivovar je radost pohledět.


Stačilo ujet pár kilomentrů a byli jsme u Dalešické přehrady.
Jak vidíte, jako se dalo jen tušit, ale byla to nádhera.



Nikde ani živáčka, ticho "rušilo" je štěbetání ptactva.
Vyrazili jsme na procházku k zřícenině hradu Holoubek. Je to opravdu jen pár kamenů, ale nijak to dojem z té příjemné cesty nekazilo. Úžasný relax to byl.

Občas nás k Dalešické přehradě bere Hanička , naprosto chápu, co jí tam táhne. Genius loci toho místa je opravdu silné.


Stejně tomu je i na Zelené Hoře, kde jsem se zastavili na cestě domů. Už jsem tady o ní jistě psala, zastavím se tam moc ráda kdykoli. Geniální stavba architekta Jana Blažeje Santini - Aichala.
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého s půdorysem pěticípé hvězdy mě nikdy nepřestane ohromovat.


Pokaždé, když stojí před nějakou Santiniho stavbou, musím smeknout před jeho genialitou, invencí, před schopností realizovat své nápady a sny.
Pokochejte se se mnou...






Tak, to je skoro vše.
Užijte si nádherný večer a pokud zítra nemusíte do práce, mějte krásné volné dny.

Vaše Helena

PS: jen taková zpráva pod čarou. Při našich toulkách kolem Dašic jsme projížděli také městečkem Hrotovice. Už mě trochu znáte, potřebuji vědět kde jsem, co vidím... Tohle bych tedy raději nevěděla, respektive bych byla raději, kdyby se to, co jsem se dočetla, nikdy nestalo. 8. květen 1945 byl nejtragičtějším dnem celého kraje. Hrotovice jsou osvobozovány Rudou armádou. Kolem poledne obyvatelé i osvoboditelé slavili na náměstí. V tu chvíli na město dopadly tři pumy, nad vší pochybnost, ze sovětských letadel. Bilance příšerná - zahynulo 114 občanů města a 36 vojáků Rudé armády.
Nemusím zdůrazňovat, že celá tragédie byl v době totality upracována a překrucována...
Na takové hrůzy se nesmí zapomínat! A pozor na to, aby to co je nám předkládáno jako pravda, pravda skutečně byla!

Krásný slunečný den všem!

S lehkým zpožděním se i já zapojuji do výzvy ke Dni země - Stopy! Simi, měla si skvělý nápad, už jsem pár příspěvků četla a bylo to opravdu super.

Já budu vzpomínat. Protože ty mé stopy začínají skutečně dřív, než jsem uměla sama chodit. Oboje prarodiče měli hospodářství. Existuje fotka, na které krmím slepičky z plecháčku a děda mě drží za ruku, protože sama chodit neumím... Takže od mala slepice, králíci, občas husy nebo kachny, prasátko, koza. Děda Vincenc měl i kravičku Červinu a berana, kterému jsme jako děti nesměly. Zažila jsem o prázdninách to pravidlo správného hospodáře - nejdřív zvířata, pak lidi. My se klubali z kanafasu a babička už přicházela z chléva. Jo, a bydlely tam vlaštovky...
Druhý děda byl samaritán a ve svém hospodářství krmil zatoulané nebo lidmi opuštěné psy. Oni ho pak bezmezně milovali.
A pak tu jsou koně. Které dítě nemiluje koně. Můj strejda jim zasvětil život a vlastně u nich i o život přišel, ale o tom psát nechci. Prázdniny jsem trávila nedaleko Kladrub, chvilku jsem i chodila i do jezdeckého oddílu.


Doma se tedy nějaké žumrání o zvířátko nekonalo, ono v panelákovém bytě to má stejně svá omezení. Nicméně táta byl rybář a akvarista. Zpětně vidím, že mamka měla fakt svatozář... Rybičky potřebovali své, a tak se tu a tam na kuchyňské lince objevila krabička s nítěnkami nebo ve vaně kýbl s rostlinkami... Ale nakonec došlo na psa. Jezevčíka Denniho. Naši si ho pořídili těsně před mou maturitou a pak byl roky parťákem, když jsme se sestrou odešly z domu.


Psi - tenkrát jsem to ještě nevěděla, ale bez psa prostě být nemůžu. Krátce po naše seznámení si manžel koupil štěně vlčáka a po něm přišel i druhý. Nebyl jim přán zrovna dlouhý život a když náš i druhý Brit v 7 letech opustil, byla jsem to já, kdo řekl, že další pes by měl být menší, aby mohl být trvale s námi a ne v kotci. To už jsme měli obě děti. Začali jsem hledat a vybírat. Bígl! To je pro nás to pravé! A tak jsem si jeli pro Barnabáška, kterého si některé z vás musí pamatovat. Byl našim miláčkem, parťákem víc než 15 let. V létě to budou dva roku, co nás opustil. Tenkrát jsme si mysleli, že to byl ten jediný, jak se říká, životní pes. Teď už vím, že mohou být dva. Aaronka znáte všichni a víte...



Děkuji, že jste se dočetli až sem. Vím, bylo to dlouhé...
Na závěr musím říct, že koně nejsou z Kladrub, ale z nedělní procházky nedaleko Jindřichova Hradce a Aaron je u nás v kuchyni, na zahradě a na zřícenině Orlík. Reportáž doufám brzo dodám!

Mějte se moc krásně a nechme tu Zem i pro další generace!

Vaše Helena

A tak jsem poprvé pekla

Hamburgerové bulky

Na těsto jsem použila domácí pekárnu:
Postupně do ní vložíme 240 ml mléka, 100 g rozpuštěného másla, 2 vejce, 250 g hladké mouky, 250 g polohrubé mouky, 1 lžička soli, 1 1/2 lžičky cukru, 3/4 kostky droždí

Nakynuté těsto rozdělíme na 10 - 12 stejných kousků, vytvarujeme bochánky a dáme kynout na plech pokrytý pečícím papírem tak na půl hodinky.


Troubu předehřejeme na 200 stupňů, na dno dáme hrnec s vodou, bulky pak nebudou vysušené. Potřeme je rozšlehaným vajíčkem s trochou mléka, posypeme sezamem a dáme péct. Asi za 20 minut vyndáme z trouby krásné zlaté bochánky.
Nechápu, proč mi to tak trvalo, než jsem se do nich pustila. Povedly se dokonale, hezky vypadají a ta chuť...


A když jsem byla v těch experimentech, další "úkol" jsem dostala od Adama. Přál si

Fazolový hamburger

Potřebujeme:
2 plechovky červených fazolí
1 plechovka cizrny
2 lžíce olivového oleje, 1 cibule, 2 stroužky česneku
římský kmín, chilli, kurkuma, sůl, pepř, jarní cibulka nebo pažitka


Na oleji necháme zesklovatět jemné nakrájenou cibuli, přidáme česnek a orestujeme. Necháme trochu vychladnout. Fazole a cizrnu okapeme, rozmixujeme, okořeníme, přidáme vychladlou cibuli s česnekem a nať. Vyzkoušíme v dlaň, jestli směs drží pohromadě, pokud je potřeba zahustit, použijeme rozdrcené tortilové lupínky nebo trochu kukuřičné mouky.
Použila jsem burgrové tvořítko, musí být vždy namočené ve studené vodě, ale jde to jistě jen rukou.
Na gril je musíme dávat v alobalové misce potřené olejem.

A teď už stačí jen pochoutku zkompletovat.  Teplou rozkrojenou bulku potřeme jednu půlku francouzskou hořčicí a druhou majonézou. Hamburger, plátek sýra (ideální je chedar, ten došel, byla gouda), karamelizovaná cibule, okurky, plátek rajčete a přiklopit.


Přeji všem dobrou chuť a hodně takových příjemných chvil u grilování a jídla. Léto máme přece jen před sebou!

Moc vás zdravím!
Vaše Helena

Hezké odpoledne všem!

Po cestě do Náměšti jsme si udělali přestávku v Brtnici. Tohle město na Vysočině jsem neznala, ale už podle informací na městských stránkách jsem vytušila, že skrývá mnoho zajímavého.
Ani zdaleka jsme neviděli všechno, doufám, že se jednou vrátíme a město řádně prozkoumáme.
Auto jsme nechali kousek od zámeckého kostela a šli se projít.


Stojí vedle zámku a bývalého kláštera. Je zasvěcen sv. Karlu Boromejskému a bl. Juliáně, postavený v renesančním slohu s gotickými prvky, má úžasnou klášterní zahradu (kde se podle fotek konají trhy a jiné akce)


a hlavně dveře...



Po pár krocích dojdete k bráně, vedoucí k zámku.


Je impozantní, opravdu obrovský, v opravdu neutěšeném stavu.




Příběh tak podobný mnohým zámkům - z gotického hradu ho na renesanční sídlo nechal přestavět Hynek Brtnický z Valdštejna italským architektem. Dál než k bráně jsem se nedostali a podle informací se letos nikdo ani nedostane (jen doufám, že to je z důvodu rekonstrukce, a ne proto, že už to je fakt nebezpečné), ale podle nalezených fotek je nádvoří s arkádami opravdu krásné. Až do roku 1945 v zámku pobývali členové rodu Collalto et San Salvatore, následovaly Benešovy dekrety, marné odvolání proti nim a devastace socialistickými vlastníky.


Zámek je v soukromých rukou, snad jsou dost bohaté...
Za návštěvu v Brtnici jistě stojí i bývalý Paulánský klášter, židovský hřbitov, most a synagoga a nedaleká zřícenina hradu Rokštejn a myslím, že to ještě není všechno.
Pokud někdo Brtnici znáte, pochlubte se prosím svými dojmy. My byli velmi mile překvapeni.


A na závěr ještě z jiného soudku. Protože jsem nedávno předala několik dárků, mohu je odtajnit.
Například tento šátek. Byl trochu na přání, trochu to bylo překvapení, ale myslím, že se povedlo.




A už opravdu končím.
Všem přeji krásné dny a na těch zahradách to nepřehánějte :o)!

Vaše Helena

Jen něco málo z historie - původní hrad z 13. století byl v 16. století přebudován na reprezentativní renesanční sídlo pány ze Žerotína a svou podobu si zachoval dodnes. V polovině 18. století zámek koupili Haugwitzové, kteří tu pobývali do roku 1945. Na základě Benešových dekretů byl pak zkonfiskován a stal se letním sídlem prezidenta republiky.


Pamatujete - za chvilku to budou také muzejní exponáty. Ale tahle schránka je funkční, vybírá se ve 12,30 :o) a najdete ji před vchodem do zámku.


Nádherná váza plná petrklíčů před jednou z budov zaniklé klášterní manufaktury na sukno. Byla založena na konci 18. století, velmi dobře prosperovala a její výrobky získávaly ocenění po celé Evropě. Teď už po ní zbyly je obrovské chátrající budovy.


A to už je druhý den dopoledne. Stejné místo, jiné světlo, známý pes - ten aby někde chyběl...


A dostali jsme se i na nádvoří...



a druhou branou zase do parku.


Když máte zvědavého psa, vyvleče vás i tam, kam bych sama asi nelezla. Ty schody byly víc než prošlapané... Na druhou stranu se nám ze zámecké zahrady naskytl nádherný pohled...


 A tohle je zámecký penzion. Velice krásný z venku i uvnitř, bohužel nevaří...


Naše cesty nás zavedly ještě na další, zajímavá místa, ale o tom zase příště.

Máme před sebou víkend, bude krásně, tak si ho všichni užijte podle vlastních představ!

Mějte se krásně!
Vaše Helena

První je po babičce, modrá karafa a štamprlata. Stála v úžasné prosklené kredenci a kdykoli jsem si ji chtěla půjčit, nalít do ní limonádu a pít ji z těch prcků, dovolila to.


Poklad druhý! Rukavičky a brož po manželově babičce Anně. O své babičky jsem přišla celkem brzo, tu manželovu jsem poznala, dočkala se i narození Terky. Byla, jak se říká, že staré školy, noblesní, vzdělaná, spoustu toho věděla a moc ráda jsem si s ní povídala, nebo spíš ji poslouchala.


Tenhle hrnek mám na očích. Táta v něm míchal sádru, když před malováním zadělával dírky ve zdech. Moc nechápal, co se mi na něm líbí, ale dal mi ho. Po hodně letech jsem si v bazaru koupila ještě jeden, mám v nich česnek a cibuli hned vedle sporáku.


Před nedávným stěhováním do menšího bytu mamka rozdávala svůj "majetek". Dostala jsem mimo jiné soupravu na punč po mamčině mamince. Mám ji moc ráda už od dětství. Vždycky jsem si ji přála jednou mít.


A karafa - mamka jí nechtěla, skleničky se nedochovaly. Nám se s Adamem moc líbila, letos na Velikonoce jsem jí dělá společnost zlatý ušák.


Schovává i střepy, řeknete si a možná si i zaťukáte na čelo. Ale tyhle střepy jsou naše svatební, letos v létě jim bude 30 let. Pořád se máme rádi, pořád mám důvod je schovávat.


A pak přišly děti. Jejich první botičky, vlásky, zoubky, první obrázky, vysvědčení, přáníčka, dárky, výrobky z keramiky... Která máma tohle neschovává, ale to by bylo spíš na knihu, než na jeden příspěvek...
A tak na konci ještě památka na dvě kamarádky, které mě opustily o spoustu let dřív, než má a po nich se místo jen těžko zaplňuje.
Svícny od Vlaďky, ty už jste tady jistě zahlédli, ráda a často je používám


a bílý porcelán od Moniky. Dobře věděla, co mám ráda. Ten stojí před řadou Ottových slovníků naučných, ty jsou taky velkým pokladem, ale už dost, to bych nikdy neskončila.


Ještě jednou moc děkuji za ten nápad, Marti, bavilo mě to, a nebudu skrývat, i dojímalo.

Všem přeji jen ty nejkrásnější jarní dny!

Moc vás zdravím!
Vaše Helena