Musím se Vám k něčemu přiznat...já nemám ráda Velikonce. :-) Dokonce se českým pomlázkovým zvykům vyhýbám hooodně velkým obloukem. Tak nějak od mala jsem v tom všem cítila jakousi nespravedlnost. Velikonoce jsme vždy trávili s celou rodinou u babičky a dědy v podkrkonošské části Trutnova, zvané Poříčí. Babička s dědou měli malebný dům se zahradou, kde jsem prožila velkou část svého dětství...dodnes si pamatuji, kam jsem na zahradě zakopala tajný poklad a jak chutnaly třešně z toho největšího a nejkrásnější stromu. Ten dům mi bude vždycky chybět.
Přibližně do svých pěti let jsem chodívala koledovat spolu s ostatními koledníky v naší čtvrti...dům od domu, branku za brankou, za našimi známými a sousedy, které jsem měla ráda a se kterými jsem prakticky vyrůstala...Bohužel jsem však jednoho dne byla "už moc velká holčička" a chodit koledovat by měli přece jen kluci. A tak jsem trčela doma a smutně za oknem pozorovala smějící se děti, tedy kluky, jak si to pochodují ulicí s plnými košíky a pestrobarevnými stuhami na pomlázkách. A kouzlo Velikonoc bylo pryč.
V pubertě jsem tento svátek naprosto bojkotovala, odmítala jsem chodit otevírat dveře a podílela jsem se maximálně na aranžování zdobených vajec do mísy. Jako jediná holka z pěti vnoučat jsem přihlížela nadšeným výkřikům svých bratranců, kteří porovnávali své velikonoční úlovky, když vysypali košíky na stůl. Zdálo se mi nanejvýš ponižující stát ve dvěřích zadkem ven, poslouchat už po dvacáté stejnou říkanku a nedej bože, aby dospělí koledníci přišli posilněni notnou dávkou alkoholu. :-)
Naštěstí jsem už dospělá a Velikonoce si užívám po svém. Ke štěstí mi stačí pěkná zdobená vajíčka, čerstvé květiny a něco dobrého na zub. Na Červené pondělí jsem holt nejraději vlčice samotářka. A jak to máte s Velikonocemi Vy? Baví Vás české zvyklosti, znáte či praktikujete nějaké zahraniční tradice, nebo jsou pro Vás Velikonoce den jako každý jiný? V každém případě Vám přeji ty nejhezčí svátky a především si zítřejší den užijte po svém! ;-)
Přibližně do svých pěti let jsem chodívala koledovat spolu s ostatními koledníky v naší čtvrti...dům od domu, branku za brankou, za našimi známými a sousedy, které jsem měla ráda a se kterými jsem prakticky vyrůstala...Bohužel jsem však jednoho dne byla "už moc velká holčička" a chodit koledovat by měli přece jen kluci. A tak jsem trčela doma a smutně za oknem pozorovala smějící se děti, tedy kluky, jak si to pochodují ulicí s plnými košíky a pestrobarevnými stuhami na pomlázkách. A kouzlo Velikonoc bylo pryč.
V pubertě jsem tento svátek naprosto bojkotovala, odmítala jsem chodit otevírat dveře a podílela jsem se maximálně na aranžování zdobených vajec do mísy. Jako jediná holka z pěti vnoučat jsem přihlížela nadšeným výkřikům svých bratranců, kteří porovnávali své velikonoční úlovky, když vysypali košíky na stůl. Zdálo se mi nanejvýš ponižující stát ve dvěřích zadkem ven, poslouchat už po dvacáté stejnou říkanku a nedej bože, aby dospělí koledníci přišli posilněni notnou dávkou alkoholu. :-)
Naštěstí jsem už dospělá a Velikonoce si užívám po svém. Ke štěstí mi stačí pěkná zdobená vajíčka, čerstvé květiny a něco dobrého na zub. Na Červené pondělí jsem holt nejraději vlčice samotářka. A jak to máte s Velikonocemi Vy? Baví Vás české zvyklosti, znáte či praktikujete nějaké zahraniční tradice, nebo jsou pro Vás Velikonoce den jako každý jiný? V každém případě Vám přeji ty nejhezčí svátky a především si zítřejší den užijte po svém! ;-)
