Cestování v sobě má jistý půvab nepoznaného a nepředvídatelného. Člověk často nemá vůbec ponětí, co ho čeká, až dorazí do cíle a kam ho zavedou neznámé uličky a zákoutí míst, která nikdy předtím neviděl. Je to neustálý zdroj inspirace, mírného adrenalinu a neodolatelného pocitu svobody. Když jste na dovolené, lidé vám daleko snadněji odpustí, že třeba zrovna neodpovíte na zprávu do několika minut a že jste zkrátka tak trochu mimo všední život, který ve vaší nepřítomnosti běží stále dál podle zajetých kolejí.

Portugalsko jsem už dlouho měla na seznamu zemí, které bych si přála navštívit a letos se můj sen splnil. Má očekávání naplnilo doslova...možná i nadmíru. Vonělo po kávě, skořicových koláčcích "pastel de nata", slaném Atlantiku a vypraném prádle. Skýtalo uklidňující výhledy na řeku Tajo, pouliční umění, ručně malované kachličky, nádherné přírodní horizonty i pastelovou a rozkošně oprýskanou architekturu. Když se k tomu ještě připojí fakt, že tu žijí moc milí lidé a že jsem naprosto propadla melancholické národní hudbě "fado", zdá se to být skoro ráj na zemi.

Lisabon je městem, kde se dá poměrně rychle a snadno zorientovat. Jeho kopcovitější terén je jako dělaný k procházkám a pokud jsou nožky již ušlapané, stačí si na chvíli odpočinout u některé z okouzlujících fontán nebo se posilnit kávou v místních pastelariích, které tu jsou téměř na každém kroku. K vidění je tu opravdu mnoho - od neogotického výtahu Santa Justa, hradu São Jorge s ohromujícím výhledem, až po zdobné kostely a parky plné zeleně.

Město nelze opustit bez jízdy ikonickou žlutou tramvají č. 28, ať se s ní již potřebujete přepravit do konkrétního cíle nebo si zrátka chcete za obyčejnou jízdenku užít její parádní trasu, která vede přes staré centrum až k hradu. Nejlepší je však nastupovat hned na první zastávce, protože tramvaje jsou opravdu skoupé na místa a pokud se nestihnete posadit, je jízda v přeplněném skřípajícím prostředku opravdovým a ne úplně chtěným dobrodužstvím. :-) Pokud však nějaké to místečko uzmete, naskytne se vám nezapomenutlená podívaná na památky a Lisabon budete mít doslova na dlani (tak blizoučko k domům v některých uličkách tramvaj má).

Ve čtvrti Belém se člověku až tají dech nad monumentální manuelskou architekturou věže Torré de Belém z počátku 16. století, která se stala symbolem objevitelských plaveb, neboť ji mořeplavci viděli již z dálky. Vstup je zpoplatněn a my jsme výhled z věže oželeli a zašli se podívat do Jeronýmského kláštera, který patří mezi památky UNESCO. Proslavil se také motlitbou Vasco de Gamy před jeho výpravou do Indie. Je to skutečná perla goticko-renesančního manuelského stylu. V okolí je také spousta obchůdků se suvenýry, restaurace a kavárny s portugalskými cukrovinkami.

Mimo Lisabon jsme putovali do romantického města Sintra, které se okamžitě stalo mou srdeční záležitostí. Nikdy nezapomenu na pocit, který jsem měla ve chvíli, kdy se mé oči upřely na pohádkový vrch plný stromů a různobarevných domků. Sintra byla kráslovským letním sídlem a je rovněž zapsána ve světovém dědictví UNESCO...není divu. Zde se vyplatí mít opravdu celý den čas (nebo raději víc) na prozkoumávání pozoruhodných památek, paláců, galerií, muzeí, kaváren, fontán a těch nejhezčích obchůdků, které jsem v Portugalsku viděla. My jsme na Sintru měli pouze půl dne, a tak jsme stihli navštívit alespoň Královský palác (Palácio Nacional de Sintra) ze 13. století, jehož kónické komíny jsou symbolem města.

Pokud bude příležitost, tak se do Portugalska nesmírně ráda vrátím, protože je ještě tolik míst, která bych tu chtěla vidět...ze všeho nejvíc město Porto, které budu já i můj foťák jistě milovat. :-) Snad se mi podaří alespoň částečně přenést k vám domů atmosféru této úchvatné země, jejíž krajina, historie i kultura rozhodně stojí za poznání.

Půvab anglického venkova nepřestávám obdivovat. Díky svojí mamince jsem vyrůstala na románech od Jane Austen, sestrer Brontëových, Charlese Dickense a dalších...a dodnes s nesmírnou oblibou čtu i sleduji romány z viktoriánského období, v nichž se často promítají ty nejobdivuhodnější scenérie. Anglické venkovské exteriéry i interiéry doslova berou dech, a tak jsem měla ohromnou radost, když mě maminka s sebou vzala na návštěvu ke své univerzitní kolegyni Sue a jejímu manželovi Tonymu.

Pár žije nedaleko Brightonu na kouzelném statku s ovečkami. Heydown Farm je místo, kde se doslova zastavil čas...nikam se nespěchá, všude okolo je nádherná příroda a každý kout tu doslova dýchá jemnou grácií provinčního života. Obytný dům má dvě části - v jedné žijí manželé a v druhé jsme měly malé království my. V pokoji maminky nechyběl krb a rozsáhlá knihovna, zatímco můj byl zase vyzdobený ve stylu Cath Kidston.

Růžová koupelna s výhledem do zahrady a vintage kohoutky byla dokonalým propojením obou místností a chodby z níž se dolů po schodech sestupovalo do společné kuchyně se starým a věčně hřejícím sporákem. Z obýváku pak vedlo francouzské okno do zadní zahrady, kde jsme každé ráno snídali u venkovního stolu, procházeli se, četli a užívali si relax na houpací lavičce s výhledem do ovocného sadu. Byla to jedna z nejmilejších návštěv, kterou jsem kdy měla možnost zažít a na kterou budu ještě hodně dlouho vzpomínat.

A tady je několik fotek zachycujících atmosféru tohoto okouzlujícího místa, abyste také mohli nasát tu venkovskou pohodu. :-) ♥

Co si pamatuji svět, brávala nás maminka na výlet do Adršpachu. Toto dechberoucí skalní město mi už jako dítěti připadalo naprosto fascinující. Procházeli jsme mezi pískovcovými skalními útvary, které často připomínají nejrůznější bytosti a předměty- najdete tu slona, opici, milence, džbán, rukavici či Křakonošův zub i jeho lenošku.

U 16ti metrového Velkého vodopádu jsme už jako maličcí volali: "Krakonošiii, dej nám voduuu!" Když jsme měli zrovna štěstí, zvedlo se stavidlo a mohutná tekoucí voda padala přímo do jezírka před námi. Samozřejmě jsme dlouhá léta věřili, že to zařídil sám Krakonoš a o to byla návštěva Adršpachu kouzelnější.

Nejvíce jsme se ale vždy těšili na lodičky. Veselý převozník vám při plavbě poví mnoho zábavných historek s jistou dávkou nadsázky a sarkasmu - všechny se samozřejmě pojí s vodními příšerkami a trochu vás i potrápí smyšlenými příběhy o utonulých turistech, jejichž dušičky sbírá vodník pod své hrnečky. Ačkoliv znám tyto báchorky od dětství již skoro nazpaměť, vždycky se náramně pobavím a současně si užívám výhled do krajiny okolo sebe...Je to zkrátka nejlepší skalní atrakce, kterou si v případě návštěvy určitě nenechte ujít.

Více o atmosféře Adršpachu snad napoví fotky z našeho posledního výletu...Také sem někdy jezdíváte? A co tu máte nejraději?

Ve chvíli, kdy pro vás píši tento článek, sedím ve velkém pohodlném křesle, z gramofonu se ozývá Elvisův hluboký hlas, ve vzduchu voní čerstvá káva z mocca potu, za oknem je bílý sníh a periferně pozoruji mého milého s jeho tatínkem, jak společně tiše přemítají nad šachy...je to ta nejbáječnější domácí pohoda při nedělním odpoledni. A kdeže to vlastně jsme? Pamatujete na můj mini seriál o překrásném statku na Moravě? Připomenout si ho můžete v článcích 1, 2, 3, 4 a 5.

Moc mě baví pozorovat, jak se zahrada i interiér domu průběžně proměňují...zimní fotky jsou vždy oproti těm letním trochu smutnější, ale o to útulněji je v teple domova, kde se rozhodně nenudíme. Knihovny plné knížek, hudební nástroje, staré gramofonové desky, nejrůznější obrazy na stěnách...pořád je tu co obdivovat a pozorovat. Pojďte se projít po sněhem zapadné zahradě a do jabloňového sadu, odkud uvidíte na gotický kostelíček...já zatím postavím na čaj. Bude se vám tu líbit, slibuju! :-)

Na adventní trhy do Vídně jsme se s mamkou vydaly poprvé...a jestli tu bylo skutečně o co stát, pak to byla překrásná výzdoba po celém městě, luxusní cukrovinky a ty nejpohádkovější výlohy vánočních obchodů. Hned první večer nás vyzvedla na nádraží teta, doma u krbu nám naservírovala stůl plný dobrot a pak jsme vyrazily do víru města. Na vídeňské radovánky jsme měly pouze jednu noc, a tak jsme obešly několik trhů a kochaly se tou třpytivou krásou všude okolo nás, co to jen šlo! :-)

Druhý den jsme musely ochutnat štrůdl a kafe v kavárně, kde se na nás na pohlednících i obrázcích tajemně usmívala císařovna Sissi a samozřejmě jsme si nenechaly ujít ani vynikající svařák s pomerančem u Hunderwasserhaus, který se pyšní svou naprostou originalitou, nerovnými liniemi, nejrůznějšími barvami a mimo zimu je porostlý zelení.

Na Vídni je půvabné, že z ní zcela neomylně sálá láska k tradici, hrdost, vliv historie, hudby a umění i vytříbený vkus. Na konci roku letos plánujeme o Vánocích navštívit německé trhy...ale stejně mám pocit, že ty naše jsou nejhezčí (konkrétně v Praze a Brně byly jednoduše nezapomenutelné)! A kam nejraději jezdíte vy? ;-)