Stojím uprostřed vstupní haly, přes ruku přehozený kabát a čekám, až trochu opadne ta fronta u šatny. Najednou mě poleje horko, otřepu se zimou. Zvedá se mi žaludek a mám pocit, že omdlím. Cítím, jak mi hoří tváře a zavírám oči. Mám pocit, že se motám a všechny oči se stáčí ke mně s očekáváním, co bude dál. Párkrát se nadechnu, vydechnu a rozhlédnu se kolem sebe. Samozřejmě, nikdo ani náhodou nezaregistroval můj boj s vlastní nevolností. Nevím proč, ale napadne mě, že zavolám mamce. Ona zvedne telefon a já jí řeknu, že je mi blbě.... to je ale asi vše, co bych řekla. Ve chvíli, kdy se nadechnu, využije prostor a dalších dvacet minut budu poslouchat všechny možné i nemožné nemoci a trable, a jak ji nikdo, nikdo....po dvaceti minutách monologu se krapet zarazí a zeptá se - chtělas něco důležitého?!?! Ne, to si radši odpustím. Zvoní mi telefon. Mamka. Není úniku. Nenadšeně přijmu hovor. Tuším, co mě čeká... s pozdravem se nezdržuje a rovnou začne chrlit trable (větší nikdo na světě nemá), jak toho má moc, jak jí nikdo nepomáhá a nikdo ji nechápe...pak přijdou drby (nikdy dřív bych to do ní neřekla, ale poslední dobou...), kdo umřel, kdo, kdy, s kým, nezajímá mě to, ale nedá se zastavit. Zkusím jí naznačit, že nejsem v soukromí, že nemůžu mluvit, nemám čas a že ty lidi vlastně ani neznám. Nevadí, musí mi doříct, splnit denní kvótu nebo co a jede dál. Anka/Maňa, Fana/Tonka si vymkla kotník a ona se jí ochotně nabídla, že jí nakoupí a nákup jí zanese domů. Anka/Maňa, Fana/Tonka bydlí v domku se synem, snachou a dvěma vnoučaty, kteří jsou úplně normální a ochotní babi nakoupit. Ne, já tomu nemůžu rozumět a tak to jede dál. Dozvím se, jak už dopoledne byla mamka na hřbitově a po cestě zpátky nakoupila sobě i tetě (Anka/Maňa, Fana/Tonka - teta je každá ženská na dědině, bez ohledu na příbuzenské vztahy), ale když přišla domů, hrozně ji bolela záda a jestli bych se nemohla stavit a tetě ten nákup doručit (doma je dalších sedm lidí...). Aha, jádro pudla spatřilo světlo světa. Prý stačí když přistavím a popojedu, předám a hotovo. Zkusím připomenout, že jsem ve městě, domů pojedu až večer a že i když to mám skutečně po cestě, obávám se, že řidič autobusu nebude mít pochopení na projíždění uličkami vesnice úplně mimo trasu. A pokud vystoupím a splním úkol (bez odměny za zásluhy), tak pak budu muset pěšky polem tak 5 kiláků pěšky po tmě. Marné... výmluvy... jsem sobecká a nevděčná (ta teta mi totiž ve třech letech zavázala tkaničku) a s hlubokým zklamáním ze své prostřední dcery ukončí hovor. Pocit úlevy se ale nedostavil. K houpajícímu žaludku se přidává knedlík v krku a do očí se ženou slzy. Do pr****, v padesáti už bych to mohla zvládat líp! Odpotácím se ven a schovám se do kouta vedle vchodu. Hlavně nenápadně... Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, mrazivý vzduch proniká nosem do plic a s každým nádechem cítím, jak mi hrudník zaplňuje mrazivý vzduch a soustředěním na dech se mi dělá líp. Přistupuje ke mně muž ve věku mých synů a se zájmem se ptá, jestli je mi dobře...užívám si ten pocit, že se někdo zajímá o tu sobeckou nevděčnou černou ovci a s tím příjemným pocitem otvírám oči.... vole... nikde nikdo. Představivost si jede po vlastní koleji. Skláním hlavu, tlačím bradu na hrudník a dýchám.. Cítím chlad v hrudníku, už i po celém těle a nepochopitelně mě zebou nohy. Podívám se na nohy a ... stojím na sněhu jen v ponožkách, kolem chodidel se sníh rozpouští a po ponožkách se nahoru vzlíná mokrý flek. Vůbec nevím, že bych sundávala boty, ani proč, ani kde skončily.. Ale zmrzlé nohy mě už trochu rozebraly a mozek začíná líp vnímat realitu. Podívám se na své ruce, v jedné pořád držím telefon, přes druhou mám přehozenou kabelku, kabát a jo, drží i boty. Najednou ke mně přistupuje mladý muž ve věku mých synů a se zájmen se ptá, jestli je mi dobře...totálně mě to vykolejí, zachvátí mně pocit paniky a začnu blekotat jako že jsem v pořádku, nic nepotřebuju... a v hlavě mi běží jediné... uteč! Honem obouvám boty, přehazuju si kabát a se svaly připravenými k úprku mi v mozku něco cvakne a já si pomyslím, ty k**** b*** vždyť jsi sem přišla na sakra drahý kurz asertivity.......
