Petrifikace svahu

Když jsem vozila kamení kolečkem od auta do protějšího rohu zahrady tou rovinou, co je drobet do kopce, myslela jsem na Mt 16:18, petros, petra, fakt dobrej starej fór.

Hory...

... a kopec kamení.

V plánu je pokračování v zídkách. Uvidíme.

Pohled z vršku nad Stříteží: zprava Svatá Máří, Boubín, kousíček Bobíku, Křeplický vrch, Volovický vrch, Libín, Blanský les. Kamení tamtéž.

Kameny za oknem

To jsme takhle v červenci šli s Melicharem a přáteli šli polní cestou lemovanou kamennými snosy, tak typickými pro Pošumaví (nejen).
Hele, to je nějakej divnej šutr, řekla jsem a hned jsem se pro něj shýbla. Kameny, to je moje, a přitom geologie, brrr, ještě teď mi ze šesterečné soustavy naskakuje vyrážka. Je nějakej ožehnutej nebo co.
Přátelé pokývali hlavami, že jako jo, a Melichar se chopil příležitosti a začal házet kamení do příkopu.
A hele, tady je taky takovej podobnej, řekla o chvíli později a o pár metrů dál Anička.
No jo, souhlasili jsme všichni a kroutili hlavami, fakt je dost podobnej.
Divnej.
Jinej než ostatní.
Nepasuje k tomu prvnímu?
Pasuje!

Tak jsem ty dvě poloviny popadla a donesla domů.
To je teda zvláštní kámen, povídá můj muž.
Ukaž ho tátovi, toho to bude zajímat, řekla maminka.
Kdes ho našla? podivil se táta a nasadil si brejle.
Divnej, co? zasmála jsem se.
Divnej tady na ty končiny, povídá táta. Tady bych ho nečekal.
Ty víš, co to je?
Táta pokrčil rameny: Podle všeho nejspíš opál.
Jako na Karlštejně? vykulila jsem oči.
No, asi, zasmál se táta a odložil brejle.

Tak jsem odložila kámen do pracovny mezi okna a časem uvidíme, co s ním.

Kamenná těžítka se nám tak porůznu povalují po domě. Jednou je snad shromáždím a nějak zreguluju.
O kamenné vizitce je něco málo tu.

Obrůstá

Stráň směrem na sever ve Kavčinci zdárně obrůstá, a to nejen díky medardovským přeháňkám. Není to sice žádný zahradnický zázrak, všechno tak nějak co dům dal, ale účel splněn, což je hlavní.

Ještě bude třeba podniknout něco s plotem. Plánovanému dřišťálu se nedařilo a zákula se rozrůstá velmi velmi velmi zvolna.

Znovu

Nemůžu se té kombinace donabažit...

Tady

Co to jako je? Trocha roští, trávy, ostružiní a vjezd do kůlny nebo kam? Cože?

Ano, tady. Tady to bylo.
Návštěva obvykle kroutí hlavou, přešlapuje podél plotu a pak se směje.
Tady, chacha!

Shora tato naše nejvýchodnější skalka porostlá kdečím nevypadá nijak zvláštně, ostatně zdola to není o moc lepší - jen výškový rozdíl zhruba tří metrů je zřetelnější. Kdysi, před dobrými čtyřiceti lety, tu rostly mohutné bezy a mezi nimi ostružiní, svah pokrývala slupka jalové hlíny notně promísené se střepy (vždyť v dobách dávných byla Kolomažnice jedno velké křápiště) a skalka sama  končila kolmo k rovince před garáží v podstatě zároveň s plotem. Nahoře stával rozsáhlý dřevník, přístupný z odvrácené strany, a ten dřevník nebylo příliš radno obcházet, protože svah za ním ujížděl pod nohama, jen to svištělo.

Onoho památného dne dědeček pracoval na opačné straně zahrady, já jsem se mu vydatně pletla pod ruce a babička, ta nejspíš seděla u okna a vyšívala jako každý den touto dobou. Takový by byl tehdy náš oprávněný předpoklad, ovšem skutečnost mohla být  stěží odlišnější.

Babička totiž odložila vyšívání, vyšla ven a jala se - z jakéhosi hnutí mysli (jak typické pro ni!) - obcházet dřevník stojící na samé hraně zmíněné skalky, tedy drolivého srázu. Stalo se, co by čekal každý - kromě ní. Zamotala se do šlahounů ostružin, zakopla, svah se utrhl, a babička se zřítila po hlavě dolů. Proletěla bezovím, ostružiním a celá podrápaná a potlučená skončila uvězněná mezi skalkou a plotem, nohama vzhůru, v pletivu chycená jako ryba v síti.

Křičet mohla - a také že křičela! Jenže tímto směrem se v té době rozkládaly jen a jen sady a pole. Nikde nikdo, nejbližší pomoc my, ovšem mezi námi skalka, kolomažnický kopec a dům.

Nakonec jsme přece jen zaslechli vzdálené tenoučké haló, haló, pomóc! Kdo to může být? Odkud se to ozývá? Vždyť jsme tu široko daleko sami!

Vydali jsme se za hlasem a po notném úsilí jsme babičku objevili. Lapenou v pletivu jako v pasti, špinavou, zkrvavenou, ochraptělou a hrozitánsky vzteklou.

Co na mě koukáte, vytáhněte mě přece! zuřila babička hlavou dolů a tváří obrácenou do kamene.
Přestali jsme nevěřícně zírat a prodrali se shora k jejím nohám.
Co sem lezete, vždyť na mě spadnete! hulákala.
Pravda pravdoucí, přesto dědeček tahal za kopající nohy a já se snažila odstrkávat ostnatý okraj pletiva. Bylo to jako v pohádce o řepě.
Co mě taháte? Vždyť mě přetrhnete! ječela babička ze všech sil.

Pletivo drželo babičku pevně přitisknutou na skálu a nehodlalo povolit.
Zdola by to musela být úžasná podívaná, škoda, že chyběli diváci...
Dědeček tahal, tahal, ale jediným výsledkem byl babiččin stupňující se řev.

Nedá se nic dělat, povídá nakonec dědeček, takhle to dál nepůjde.
Kam jdete? Přece mě tady nenecháte! řvala babička.

Dědeček nedbal, odešel, po chvíli se vrátil s velkými nůžkami na plech a babičku z plotu vystříhal.
Ta se vykutálela na trávník před garáží jako kaštánek ze slupky. Vůbec nic jí nebylo. Zato my jsme byli kaput a plot na mraky.

Co tě to jen napadlo, Jaruško, lézt za ten dřevník! povzdychl si dědeček.
Babička jen mávla rukou.

Nebyl to její první a ani zdaleka poslední kousek. Na padání odněkud někam měla ještě dalších více než třicet let života. A že toho času využila!

Semiramidiny

Nač jezdit takovou dálku do Babylonie, když můžu mít visuté záhony na Kolomažnici?
Celkové převýšení plus minus tři metry.

Nálada

Svah, fáze 4

Jsem pyšná. A úplně mrtvá.
Kdyby na světě existovala spravedlnost, tak jen tím přenášením kamení bych měla zhubnout do rozměrů Twiggy. Hmmm, neexistuje, takže vypadám pořád stejně...

Zítra se pustím do něčeho jiného.

Svah, fáze 3

Jedu, jedu, jedu...

Prolomte se, nebesa....

... a spadni, buchto plná máku!

Na tohle oblíbené říkadlo z dětství (jak jen se jmenovala ta obrázková knížka?!) jsem si vzpomněla právě u tohoto snímku. Kameny jako by přilétly odněkud z výšin mimo prostor (a čas), žádné ukotvení, kde nic, tu nic.  A přitom tahle poměrně široká zídka (že to není z fotky patrné!) se váže se svahem (vůbec, co?), je zezadu drenážovaná (hahaha!) a její kámen úhelný tvoří rostlá skála (ta Petra fakt kecá!).

Archeologie

Kolomažnice sloužila za starých časů jako křápiště, proto se v lesíku i jinde objevuje po dešti tolik skleněných střepů.

Tento nález je ovšem mnohem mladší: babiččin hřebínek z osmdesátých let, plastový korálek z počítadla a jeden ušmudlaný růženín, který do našeho geologického profilu vůbec nepatří.

Svah, fáze 2

Pustily jsme se s kmotřenkou Aničkou do svahu. Plné nasazení!

Jedééém!

Sbírka

Kolem přední části domu vznikl kamenný záhonek, maminka si to přála.
Místní kámen v podezdívce domu, drobný štěrk, betonové dlaždice. Směska, pêle-mêle...

Tak jsme k tomu přidali kamení od Baltu - a najednou je to sbírka.

Napršelo

Zapomněla jsem venku půllitr a vida - voda v něm...

Před obědem a po obědě

Takhle bude - jednou - vypadat výsledek.

A takhle vypadala skála před zásahem a takhle, o obrázek níž, po zásahu.

Vida, to jsou ty přírodní schůdky, které jsme jako děti využívaly a které na léta (i zimy) zmizely. Stačilo koště a několik zuřivých výpadů kracličkou...

Svah, fáze 1

Začala jsem shora. Abych si do kamení nešlapala. Snad to nedopadne, jako kdybych stavěla dům od střechy...

Růžová

Letos tak brzy!
Začátek růžové parády u západního plotu.

A zbyteček loňské úrody...

Jaro v každé škvíře...

... úplně všude.

Ke startu připravit...

 .... pozor...

... teď!