Každý večer si říkám, že jsem zas nic neudělala.... nezapošila jsem ty upletené ponožky, nevygruntovala koupelnu, neušila povlak na polštář, nepřebrala knížky a hromady papírů...
Každovečerní sumář s frustrací na dobrou noc...
Nechápu, proč do sumáře nezapočítávám uvařený oběd, uklizenou kuchyň, vyprané prádlo, upečené perníky...
Svého času (cca 8let zpět) mi teta přinesla dvě halenky na přepletení. Na jedné jsme se domluvily hned, druhou, že mám vypárat a pak se uvidí.
První halenka už byla dávno odevzdaná a z druhé ležela klubka tiše a nenápadně v mé velké hromadě dalších klubek. Asi po dvou letech jsem s připomněla, ale teta ještě neměla jasno. Tak jsem to pustila z hlavy... Když jsem se za pár let ptala znovu, tak mi teta, po připomenutí, řekla, že už vlastně neví a mám si s tím udělat, co chci.
A tak se stalo.
Materiál byla tuhá bavlna režné barvy, přesně vhodná na mé tehdejší touhy vyzkoušet si barvení.
Popis zde - https://keckazpodkomonca.blogspot.com/2016/01/barveni-s-emvi.html, poslední dva obrázky, barevně od žluté po zelenou, od fialové po našedlou...
Jenže... barvení nedopadlo úplně podle představ, resp. jsem nedomyslela, co s chaoticky nabarvenou bavlnou, která ještě po barvení krapet ztuhla, vlastně budu dělat. A tak se vrátila do mého "skladu".
Až letos jsem pro ni našla využití. Zkusila jsem si z ní uplést věcheť a po jeho použití v provozu jsem jím byla úplně nadšená.
A teď trochu lingvistiky - dle googlu je slovo ve tvaru věchet používáno ve smyslu "věchet/svazek slámy", něco malého, nevýznamného a podle slovenštiny ještě jako malý hadr. A to je ono - holt jsou ty slovenské hranice za rohem a vliv se nezapře.
Upletla jsem jich víc, některé jsem rozdala a opravdu, bavlna ve tvaru věchťa a v kuchyni (a určitě nejen) je pomocník k nezaplacení.
Znovu stojí uprostřed té ulice. Za poslední týdny ji sem nohy zanesly už po několikáté. Ulice je prázdná, nikde nikdo, všechno je nehybné, jen mokré dlažební kostky lesknoucí se po odpoledním dešti mihotavě tříští sluneční paprsky. Je ticho. Žádná auta, dokonce ani hluk z veřejné dopravy, přestože o ulici dál jezdí tramvaje a vrcholí dopravní špička.
Má pocit, jako by měla zalehlé v uších. Několikrát polkla, aby ten zvláštní pocit zahnala. Marně. Jako by byla v bublině a svět mimo tuhle ulici byl na míle vzdálen.
Znovu se rozhlédla.
K uším jí konečně začaly pronikat nějaké zvuky, ale nedokázala je zařadit.
Před očima se jí začaly míhat nějaké mžitky a začala ztrácet půdu pod nohama.
Podívala se dolů na své nohy v bílých podkolenkách a letních střevíčcích, které si ráno obula do školy. Byly v pořádku. Ale dlažební kostky, po kterých před chvílí vešla do ulice, už tam nebyly. Bílé střevíčky se propadaly do bahna. Zvedla překvapeně hlavu a očima nevěřícně koukala kolem.
Stará žena se s nůší na zádech ploužila těsně kolem řady domů, muž s vozíkem jel středem ulice a nedíval se nalevo ani napravo. Lidé přecházeli tam a zpět, ale byli nějací divní. Slyšela šum a lomoz, hukot i mluvu, ale nerozuměla. Všichni byli zvláštně oblečení, šátky na hlavách žen, kabátce mužů, rohaté klobouky, muži v krátkých kalhotách a s bílými podkolenkami...
Změnily se i domy kolem, vypadaly ošuntělejší, zmizely lampy a z jednoho okna lila žena vodu přímo na ulici.
Nikdo ji ale neviděl. Všichni se jí sice vyhýbali, ale dívali se skrze ni.
Otočila se a chtěla se nadechnout. Sevřelo se jí hrdlo. Přímo proti ní kráčel muž v dlouhém černém plášti s bílou krajkou pod bradou, na hlavě černou, snad kněžskou, čapku. Celým svým vzezřením působil jako velmi rozhodný muž. Díval se přímo na ni a ona cítila, jak se jeho vodově modré oči vpíjí do jejích...
Ve středu jsem vyrazily na Petřín. Nevyužily jsme lanovku, minuly jsme ji a do parku vešly přes Kinských zahradu, prošly jsme kolem letohrádku Kinských:
Plán dne:
- cesta lodí z Rašínova nábřeží do Tróje
- zoologická zahrada
- botanická zahrada
- Trójský zámek + přilehlý park
Odjez lodi byl v 9 ráno. Lístky jsme si koupily s předstihem předchozí den. A z nějakého neznámého důvodu jsme si myslely, že lidí na lodi moc nebude. Omyl. Bylo narváno. Ale i tak to byl zážitek, Praha z jiného pohledu.
Cestou jsem nefotila, jen se kochala... Trochu mě pobavilo, že jsme pluly do Tróji na lodi Odra po Vltavě.... a kousek před trojským mostkem na kopečku vinohrad jak z moravské pohlednice....
A vlastně jsem ten den nefotila vůbec.
V ZOO bylo zas celkem dost lidí, snad i víc než ve městě. Pokusily jsme se projít toho co nejvíc, ale pokud se mi zdála někdy chaotická naše Lešná, tak beru zpět - Trója mi přišla neuvěřitelně nepřehledná. Navštívili jsme tedy zvířátka, která jsou nám vzácná, a z časových důvodů jsme dost velkou část neviděly. Ale maxi zážitek byla lanovka. Výšky nemusím, ale ten výhled....
Botanická zahrada - úrvní jsme chtěly do skleníku. Dostaly jsme instrukce, jak se k ní dostat a pak jsme šlapaly mezi domky, prošly velké staveniště a... skleník nenadchl. Při přesunu do botanické zahrady jsme myslely, že jsme se ztratily a spoustu času ztratily obcházením zahrady a hledáním vstupu. Zahrada byla velká (resp. věřím tomu, celá se obejít nedala), ale už jsme byly vyšťavené neustálým hledáním vstupu, WC, konkrétních tématických zahrad, že jsme to vzdaly. Jen zas najít východ.....
Trójský zámek jsme nestihly, než jsme našly východ z botanické zahrady, tak už jsme to nestíhaly. Prošly jsme si aspoň park. V podvečerním světle vypadal nádherně, kašny šuměly a aspoň trochu zpříjemnily zbytek parného dne.
Do Prahy jsme se vracely veřejnou dopravou. Akorát jsem se musela stavit v lékárně, páč jsem si den předtím ve Vrtbovské zahradě (asi) něčím ožehla nohy měla jsem je jak opařené....
Odjezd ze Zlína Zlínským expresem v 5:30 (šílená hodina, když z domu jsem vyjížděla hodinu před odjezdem vlaku). S místenkama v kupé proběhla cesta vcelku v pohodě. Příjezd do Prahy po deváté hodině.
 |
Rašínovo nábřeží   Kampa  Vrbovská zahrada |
