Mám novou zábavu... máma vytáhne foťák a já vesele zdrhááááám :-))) Když chci, tak jsem skoro rychlejší než světlo :-) ale já to vážně myslím dobře, on pohyb mamince rozhodně neuškodí :-) no a hlavně si taky natrénuje sebeovládání a trošku si utuží nervy, že...

Když veselo, tak teda veselo... :-) nebyl čas experimentovat s nastavením foťáku ani s polohou fotografa :-)

"Maminko, ty klmíš Alenku? Tak počki, já taky naklmím Zuzááánku...." :-))

Vždycky mě fascinovalo, jak různě dokáže člověk vnímat věk... Když jsme menší, honem honem chceme mít aspoň 15 a občanku, pak 18 a dělat si co chceme... A pak, i když jsme pořád ještě mladí, si už jen ubíráme... Ptala jsem se nejstarší, jestli si myslí, že už jsem stará, když mi bylo přes 30. Prý jo, maminko, už jsi stará...! Uááá! Mami, tati, jak je to možné, že když jsem byla na základce, připadali jste mi taky staří, ale dneska, když už oči nevidí bez skel tak úplně jasně, když jste čím dál víc unavení, když vám začínají vykvétat stříbrné nitky ve vlasech, jak to, že dnes mi pořád ještě připadáte mladí?

A ty, drahý, ty mi zase naopak připadáš pořád stejný :-) Snad proto, že stárneme společně, snad proto, že jsi pořád ten mladinký kluk, který na prvním rande vytáhl z kapsy starého budíka, aby se podíval, kolik je hodin :-) Hodiny ti dnes odtikaly další rok navíc... vlastnoručně ti přeju, aby sis ho ve zdraví opravdu užil :-) (poslední varování: jestli ani letos k ničemu nedostanu žádnou kytku, tak si opravdu, ale opravdu ani nechtěj představit, co bude)

Je zvláštní, jak náhody někdy člověku dokáží zasáhnout do života...

Deset let... zhruba touhle dobou je tomu už deset let... :-( Ten nezapomenutelný rok, který v létě vyvrcholil ztrátou místa a hlubokou nenávistí k člověku, který se o to zasadil. Měsíce slz a všechny ty roky, kdy už jsem o žádnou práci nezavadila.

Do dneška jsem vlastně pořádně nepochopila co, proč a jak... Jak vůbec mohl? Proboha, proč?

Pár let jsem věřila, že jednou zazvoní telefon a dočkám se omluvy... nebo aspoň vysvětlení. Všechno bylo přece tak jednoduché. Dost dlouho se mi to honilo hlavou a možná to z ní nikdy ani nezmizelo. Věděla a věřila jsem, že druhý konec republiky je dost velká vzdálenost na to, abych ho už nikdy nepotkala.

Jenže já ho dneska potkala. 

Po deseti letech, a ještě ke všemu u kostela... Na místě, kde bychom v tom čase normálně nebyli já ani on... nebýt souhry spousty náhod.

Je zvláštní, jak náhody opravdu člověku dokážou zamotat hlavu i život :-) Čas už nikdy nevrátím zpátky, ale aspoň můžu s klidným svědomím říct, že už k němu necítím zášť... A možná, možná pravdu jednou pozná i on...

šup... a další den za námi :-) takový to byl krásný pašík... a přede mnou noc, kdy 2/3 mých dětí nejsou doma :-)

no ale upřímně, příroda je hezčí...

kdo by to byl řekl, že je tak těžké vyfotit obyčejné jabko? uááá...

 

ale tohle, tohle je ovšem bomba... né kvalita fotky, ale kvalita výrazu :-))

haló... jaro.... už jdeš?? já tě přivolám, ono to půjde i tím kompaktem... musí !!! no dobře, tak já se teda opravuju, mohlo by jít... :-)

kapka alá Zuzka, to jsem samozřejmě nevymyslela já, ale na tvoji se koukalo dáááááleko líp :-)

... a než se jeden znotýruje a stačí vůbec nastavit foťák, tak je to fuč... ale ta barva, ta byla v reálu nádherná! Příště se zkusím polepšit, fakt :-) A slibuju, že vůbec, ale opravdu vůbec nebudu mít depky z fotek jiných, protože... protože oni na to prostě mají vybavení a mají hlavně to, čeho se mně nedostává.... talent... ostrost fotek.... myšlenky...
(ale ti vojáci, ti mě fakt se... štvou :-( )

Haj hou, haj hou... jdou, vojáčci, jdou... ale proč mně nejdou vyfotit? Prostě a jednoduše ostře a jasně? Líbivě a koukatelně?

Tak nevím, ale fakt mi začíná být záhadou, proč to ty "katastrofy" nemůžou dávkovat nějak postupně... Jedna po druhé, nejlépe ve stupni mírného pásma a v četnosti tak 1x ročně... Proč musí chodit zásadně po tří, tvořit trojice a přicházet průběžně tak nějak furt? Přísahám, že ze střehu už snad ani nevycházím :-)

Ještě jsem se nestihla vzpamatovat z divné nálady, když zazvonil nečekaně zvonek a soused mi došel přeinstalovat počítač. No nestihla jsem nic, ani nějak zálohovat záložky, takže si budu hrát na Sherlocka a pátrat, kde najdu všechny ty věci, které jsem určitě tááák strašně nutně potřebovala... no, dobře, možná některé, ale i tak :-)

Z předpokládané půlhodinky se staly hodinky tři a ještě kousek k tomu, aby se ve finále zjistilo, že tohle se prostě s netem kamarádit nebude a basta! Hmmm, tak jo, tak teda v pondělí zavoláme technika...

Technik nemá čas, dojede v úterý, takže občan mezitím stihne udělat ostudu i u zubařky a ukázkově sebou švihnout v křesle (no co to je??? já, která chtěla být chirurg, haha, jsem sebou za poslední 4 roky švihla už na gyndě i na kožním, ale zubařka, to je fakt premiéra! a ta moooc hodná paní zubařka, chuděra, vypadala, že tohle tam snad ještě ani nezažila :-( ó, můj nerve, a v pátek nanovo )
.
Ale zpátky k technikovi... v úterý dojel, zjistil, že internet nejde úplně z jiného důvodu, než předpokládal původně, nutnou součástku u sebe samozřejmě standartně neměl, takže zas odjel... Ve středu k nám s radostí přijel znovu, šupnul tam novou síťovou kartu, nenastartoval to ani s ní.... a vůbec :-( Už už to vypadalo hodně bledě, v duchu jsem počítala, kolik kilometrů to mám na E55, protože jiný přivýdělek se jaksi opravdu nerýsuje, a tady by se za tmy a mlhy možná přivydělat dalo, někomu bych třeba po půl litru tvrdého i stačila, haha :-) Ale pak se stalo něco jako zázrak, a když už byl na odchodu, tak to naskočilo, hurá! A dokonce to snad i vypadá, že by to mohlo aspoň dočasně fungovat (ale E55 ještě tak úplně nezavrhuju :-), investice to ještě bude chtít).

No a tak jsem se mezitím nerovově hroutila, chvílema se snažila fungovat, napletla asi milion košíků, nafotila asi dva miliony fotek, abych posléze zjistila, že jedno i druhé je stejně na houby :-( ... no, ale aspoň už je venku skoro cítit jaro, přežila jsem dneska 5 dětí, z nichž 4 byly průběžně celý den na zabití, psí obluda, která mi zas zlikvidovala půlku zelené zahrádky, to dneska taky vcelku přežila... a vůbec :-) jednou si od nich od všech vezmu dovolenou, a basta :-)

Jooo, a dostala jsem dort! Od tetičky, kterou skoro neznám a kterou jsem dobré 3 roky neviděla, vůbec nevím, k čemu nebo za co, ale byl fakt moc dobrý! No, a jsem fakt měla dobrou vůli zhubnout.... :-(

I takové dny jsou,
že rána za ranou
zas právě tebe najde
a málokomu dojde,
že padáš únavou...

Zas připadáš si sám,
máš v hlavě hlavolam,
proč hůl nad tebou lámou
a lásky dál tě klamou,
vždyť nejsi odepsán...

No jo, jenže co kdy JSI odepsaný? Co pak...? Sluníčko svítí, ten hnusný bílý nesmysl konečně roztál, na oknech čerstvě visí zářivé oranžovo-žluté závěsy pro dobrou náladu... a ona nikde. Nepomáhá to... 

I takové dny jsou,
že zpráva za zprávou,
jen další trable přidá
a špatnou horší střídá,
až padáš únavou...

A padáš... a padáš... a padáš... usínáš a toužíš už se nevzbudit. Nebo se aspoň vzbudit za hodně dlouho, v jiném čase, v jiném století, možná úplně nejlíp v jiném světě, na jiné planetě, s jiným okolím...  s jiným startem do života, s jinými podmínkami, s jinými následky všech svých minulých činů, ať už těmi zbrklými nebo milionkrát promyšlenými... v jiném těle, s jinou duší...

Neumím fotit slzy... ale ty vnitřní, ty stejně asi zachytit nejdou. Možná je někdo za maskou přetvářky dokáže odhalit, možná má někdo dar vidět je hned. Možná... A někdo nám to jednou stejně všechno spočítá...

Ale stokrát nic umořilo i osla... :-(