Není to tak růžové, jak to vypadá

Není to tak růžové, jak to vypadá.
Před 10 lety jsem měla deprese a od té doby se snažím myslet pozitivně.
Přehlížet negativní a oceňovat pozitivní.
Většinou i tak vyznívají články na blogu.
Večer sednu a napíšu, co se ten den povedlo.

Abych se nezbláznila, snažím se dávat na blog pozitivní články....je to takový můj relax, moje psychoterapie, spojení s lidmi, odpoutání se od starostí a od stresu všedního dne.
A že ten stres s autisty umí být někdy velmi vlezlý, přesvědčivý, zničující...

Když píšu pozitivní článek, pak je to chvíle, kdy zapomenu, že je taky "špatně", že to nezvládám, že brečím do polštáře a nemá mě kdo obejmout.

Normálně se snažím dělat ruční práce po nocích, vařit, vytírat a péct v noci, až Jenda usne, ale žehlit ve dvě ráno v poslední době fakt nezvládám.
Včera jsem kolem druhé hodiny ranní dopekla skořicové šneky. Pečení mě baví, dětem to chutná, takže to mi v noci nevadí, ale vaření a žehlení po nocích mě štve.
Ale Šárka mi aspoň popatlala šneky máslem a ustřihla mi na plech pečící papír. Každá pomoc se počítá.

Občas se snažím dělat nějaké práce přes den - dám Jendovi jídlo, zabavím ho iPadem a zkusím pár minut uklízet, vařit nebo umýt podlahu, ale většinou to Jenda nezvládá.
Holky ho hlídat nechtějí, což chápu a vůbec se jim nedivím a sám se zabaví většinou chvíli, pokud vůbec.

Dnes jsem (jen) poskládala vyprané ložní prádlo (poslední dobou ho nežehlím. Ale co, není tu žádný chlap, který by mi vynadal a stejně se to v posteli zase pomačká), vynesla jsem nočník a dala jsem prát další prádlo... Eliška se konečně po 5 dnech uráčila vyklidit tašku, kterou měla minulý týden na táboře a koš na prádlo v tu chvíli začal přetékat...  Tašku si vyklidila jen proto, že jsem jí sebrala Ipad.
Jenda mezitím ječel, kopal do dveří, plival na mě, rozmetal po obýváku magnetickou stavebnici, v kuchyni rozházel utěrky a v ložnici po mně házel  všechny plyšáky:-(

Chtěl, abych hrála nějakou hru na iPadu. Když nehraju, je to špatně a on ječí, když hraju, je to většinou špatně taky, protože to neumím, nejde mi to a Jenda se vzteká zase.
Když mluvím, je zle...a hlavně nesmím říkat "hmmm". Pořád mi něco ukazuje, pořád chce pozornost a když už nemůžu a nechce se mi nic komentovat a utrousím jen "hmm", je zle...

Eliška už je dva měsíce doma a já si kolikrát říkám, JAK to ještě ten měsíc se třemi dětmi doma vydržím...antidepresiva  Elišce asi (zatím) nezabrala. Mám chuť jí říct, že ji v těch Bohnicích nechám, až pojedem za 3 týdny na kontrolu.... ale copak můžu?!! Už tak to nemá v životě jednoduché a nikdy mít nebude... Musím jí být oporou a NE ji potápět.

Někdy mám pocit, že na jednoho člověka tohle není:-(

Tohle se přece nedá dlouhodobě vydržet:-(

Kdybych chtěla i dnes psát pozitivně, napsala bych, že Šárka mi po delším přemlouvání došla nakoupit - chybělo nám pečivo a vajíčka a Jendovi vzala nanuky jakožto odměny, že si Šárka vysála v pokoji, Eliška si začala vyklízet tašky z tábora, že Jenda ochutnal skořicového šneka a zvládl dva úkoly. Byla bych ráda, že teplota v bytě klesla ze 34 na 29 stupňů.

Ale ne, dnes nemám sílu být pozitivní.

Dnes vítězí smutek, slzy, beznaděj, dnes nade mnou vyhráli mí autisté....

A víte co je na takovém dni nejhorší?
...že se svěříte blogu, potřebujete útěchu, objetí, pochopení...
A oni se najdou lidé, kteří do vás ještě "kopnou" a budou vám psát, jak jste neschopní, jaké máte doma rozmazlené spratky, jak máte své děti mlátit nebo je dát do ústavu ap.
I proto často píšete jen o autismu "nicneříkající" pozitivní články, protože číst ty bludy necitlivých lidí nemáte sílu..

Máte-li dítě s fyzickým handicapem, ostatní vás politují.
Máte-li dítě s "psychiatrickou diagnózou", vypadáte jako neschopný rodič a okolí vám to často dává pěkně "sežrat".

Není moje vina, že autisté vypadají jako "nevychovaní spratci". To je asi největší "chyba" tohoto handicapu.

Autisté většinou opravdu nevychovaní spratci nejsou. Naopak rodiče (převážně matky) věnují těmto dětem mnohem více času a energie než zdravým dětem... a na výchově si po poradě s mnoha odborníky dávají často hodně záležet.
Stojí je  to spoustu času, sil, mailů, hodin a hodin konzultací, čtení spousty knih a odborných publikací o autismu a odměnou jim je nepochopení okolí a rádobychytré rady těch, kteří o autismu nemají ani páru.

Mám spoustu přátel mezi lidmi s AS a díky nim vidím, jak se mé děti cítí, co prožívají a proč se chovají tak, jak se chovají.

Nezáleží mi na trapných a a necitlivých komentářích anonymů. Pro mě je směrodatné, co říkají odborníci v PPP a v APLE, zda mě chválí za to, jak jsou mé děti s poruchou autistického spektra vedené, jak se lepší...
Je pro mě důležité zda jsou mé děti šťastné...a věřte, že mí dva autisté patří ve  svých třídách k těm vychovaným (a lépe se chovajícím).
Děti bez handicapu se zrovna třeba u Elišky ve třídě chovaly mnohem, mnohem hůř.